Švédské Laponsko. Co si pod tím představit? Mnoho … a možná mnohem víc …

Nekonečně dlouhý obzor. Hory, které se zrcadlí v jezerech, nespoutané řeky, lesy, stáda sobů. Los, který vám náhle přejde přes cestu. Střídavé počasí slunce a déšť. Místní obyvatele Sámy a jejich obydlí. Nekonečné ticho a hlavně svobodu. Tu, která je jen tady.

Záměrně uvádím „švédské“, protože Laponsko se rozkládá nad polárním kruhem zemí Švédska, Finska a Ruska. Je to domov původního obyvatelstva Sámů (Laponci). Je to řídce osídlená oblast. Sámové svou zemi neoznačují Laponsko, ale Sápmi.

Je 1.7. a my brzy ráno, vyrážíme autem po dálnici směr Drážďany. Cesta je pohodová a co nevidět už objíždíme po obchvatu Berlín a nabíráme směr Rostock. Tam nám jede odpoledne trajekt do švédského Trelleborku. V Rostocku jsme nečekaně brzy už v 10 hodin. Před Rostockem odbočujeme na vedlejší silničku a po cca 20 km jsme na pěkném stinném parkovišti, kde necháváme auto. Lesní cestou by jsme měli dle mapy dojít k moři a najednou se objevuje na pěšině písek, zouváme boty, Jessie se začíná těšit, protože ví, co ji čeká. Vcházíme na krásnou velikou pláž, kde je pár lidí. Pouštíme ji na volno, běhá nadšeně v písku a hned běží k vodě. Nejdříve pomalu očuchat a zjistit, jaká je hloubka, pár šklebivých pohledů, že voda je na pití nic moc a už plave. Najednou šup a je na břehu i s vlnou. Při dalším pokusu už ví, že ty první dvě vlny musí přeskočit a už se houpe na vlnách. Ty jo, ta se má a my jsme tam bez plavek.

Po chvilce k nám přichází pár němců s pěti měsíčním zlatým retrívrem. Jessie mu ukazuje, jak se má rychle běhat v písku. Pak je už čas se pomalu vrátit k autu a dojet na trajekt. Na trajektu je krásné počasí a málo lidí, protože je všední den. Do Trelleborku přijíždíme večer. Při výjezdu z trajektu vidí celníci, že máme pejska. Musíme autem ke straně. Celníci jsou velmi příjemní a usměvaví. Ukazujeme Jessie pas a krevní testy na vzteklinu. Vše je v pořádku. Vyjíždíme z přístavu. Spíme hned za městem v pěkném kempu. Vše je čisté, z nerezy. Jo, tady se máme ještě moc co učit.

Brzy ráno, někdy kolem 4 hodiny nás probouzí vrány a krkavci. Opět usínáme a kolem 7 hodiny ráno vyrážíme směr sever po pobřežní silnici E4 kolem Botnického zálivu. Není to dálnice, ale je udělaná tak, že se dá na ni krásně předjíždět a cesta rychle ubíhá. Noc trávíme už uprostřed Švédska. Ráno opět vyjíždíme v 7 hodin. První tři dny máme trochu zmatek se světlem a časem. Budíme se a říkáme si,  to už bude 7 ráno, ale jsou 4 hodiny ráno. Ale za tři dny už ve stanu poznáváme podle slunce, jak je nízko kolik je hodin a docela se i trefíme. Jsme už daleko za polárním kruhem a odbočujeme na E10, směr Kiruna. Tato silnice vede opuštěným krajem lesů a jezer do Abiska a dále na hranice s Norskem do města Narvik. Přes silnici nám přebíhají první sobi. Po chvilce mizí asfalt ze silnice a jedeme po prašné široké cestě. Probíhá tu pokládka nového asfaltu, ale silnice se neuzavírá, je to jediná spojnice v této oblasti s Norskem. Terénem jedeme 20 km. Po cestě navštěvujeme chovnou stanici sibiřských husky, mají právě štěňátka. Psy jsou sportovního typu, po několik generací hodně vyběhaní a je to na nich právem znát.  Do naší základny v Abisku jedeme už po asfaltce. Všude jsou vysoké horské hřebeny a kulisu dotváří vodní hladina jezera Tornetrask.Je večer, stavíme stan a ráno nás čeká nemilá věc, alespoň pro mě. Vyndání věcí z kufru auta, zabalit batohy a přitom nic důležitého nezapomenout. Sbaleno, vyrážíme! Auto bude stát na parkovišti v osadě Abisko 7 dní.

Tady v Abisku začíná turistická cesta Kungsleden (Královská Švédská cesta). Je pět set kilometrů dlouhá a končí ve švédském Hemavanu. Nás čeká její část.

První den nás čeká 15 km, procházíme národním parkem Abisko. Je tu 20 m hluboký kaňon s mohutnou, dravou řekou Abiskojokka a spousta komárů, ale moskitiery nejsou potřeba. Stačí repelent. Přes potoky vedou dřevěné mosty, někdy i ve výšce 2 m. Přes mokřady se prochází po dřevěných úzkých dřevech. Jessie je zvládá výborně, čenich u země, zda je cesta dobrá. Děláme si srandu, že to má pěknou přípravu na agilitu. Najednou tu máme první kovový, houpavý most a za ním párek křepelek i s mladými. A pak, že tu Jessie nebude mít maso. Křepelky ji hrozně provokují a hájí si teritorium. Jessie táhne Jirku jako o život a brzdí ji snad jenom jeho těžký batoh. Situace s křepelkami se opakuje ještě dvakrát a pak se zklidní a jde v pěkném pomáhacím tempu. Začíná pršet, a protože je teplo, tak si nebereme nepromokavé věci. Zůstáváme na lehko, aspoň toho bude málo na sušení. Terén je výborný, s batohama se jde dobře a tak jsme brzy v cíly naší denní cesty. To už neprší, ale leje. Přicházíme k chatě Abiskojaure, je tu 6 lůžek, kuchyňka, kamna na dřevo (to je naštípané) a místo pro psa. Deka a nerezová čistá miska. Jsme tu do večera, usušení stavíme stan a zjišťujeme, že Jessie začala hárat.

Ráno je oblačno, zvedá se mlha a vypadá, že bude krásně. Dnes nás čeká 22 km. Stoupáme do hor, komáři mizí a přibývají houpací mosty přes řeky. Procházíme kolem Sámské opuštěné osady. Začínají na nás nalétat 3 racci. Jdou po Jessie jako diví, odváží se i dva metry nad ní s otevřenými zobáky. Ta si jich nevšímá a dělá, že je nevidí. Začíná pršet, po chvilce opět vychází slunce. Procházíme kolem jezera lemovaného horami. Stojí tu sámský stan, je zde žlutá vlajka. Tak když se zvedne, tak pro vás přijede z druhého konce jezera loďka. Rozhodujeme se, že jdeme pěšky. Najednou přicházíme na nádherné místo. Suchá a rovná tráva, u řeky, výhled na hory a začalo svítit slunce. Co víc si přát, stavíme stan.

Ráno vyrážíme už v 7 hodin. Přecházíme řeku s těžkými batohy, kde není most, ale jenom tenké houpavé dřevo a už slyšíme štěkot severských psů. Přicházíme k chatě Alesjaure. Na stake outech, které jsou zabetonované do kamenů sedí dva grónští psy. Vypadají přátelsky, ale Jessie k nim radši nepouštíme. Na chatě doplňujeme kalorie, kupujeme sušené ovoce. Chata je nádherná, uvnitř voní čistotou a dřevem. Vyrážíme dál, dlouhým údolím. Sedíme, kocháme se výhledy a dochází nás právě zmínění gróňáci s páníky. Pani je Švédka a pán je z Rakouska nedaleko Vídně. Je znalec siberian husky, zná i osobně amerického chovatele Michaela Jenningse z USA. Pani má doma ještě Lajku, která má právě štěňátka. Bílý gróňák je z Grónska a ten zrzavý z Norska. Jessie se líbí ten zrzavý a protože hárá, tak mu to dává dost najevo. Bílému jasně naznačila „Ty se nepřibližuj“. Po chvilce Jessie začne větřit a jsou tu sobi. Celý den svítí slunce. Stavíme stan u řeky s vodopádem, kde je i v toto roční období dost sněhu. Obloha je jasná, začíná být chladno. Ve stanu je ale krásně teplo.

Ráno se probouzíme do jasného dne. Jdeme přes kamenné plotny a sněhová firnoviska do sedla, kde stojí maličká chata pro 6 lidí. Potkáváme tam pět Čechů. Scházíme do sedla a před námi se otevře nekonečné a nádherné údolí, kde se pase veliké stádo sobů. Opět se setkáváme s gróňáky u chaty Salka. Kupujeme sušené ovoce, dělíme se o ně s Jessie. Ta si ho oblíbila, protože nic jiného než granule jí nenesem. Spořádá klidně sama celý 250 g sáček. Stále svítí sluníčko, stavíme stan a spíme u řeky. Najednou kousek od nás přistává helikoptéra a přiváží 2 pasažéry a jednu border kolii. Helikoptéra tady v horách totiž funguje jako u nás autobus. Je tu úplně normální se nechat odvést kam potřebujete a odtud pokračujete na túru.

Ráno se budíme do oblačné oblohy, vypadá to, že dneska bude pršet. Fouká vítr a nás čeká terén otevřeným údolím. Potkáváme Sáma. Nemá trekové boty, spešl batoh a neumí ani slovo anglicky, ale z jeho výrazu v obličeji se dá číst, že pro něj bílý pes hodně znamená. Zastavuje se a sklání se k Jessie. Možná měl slabost pro bílé psy, ale nechtěla jsem tuto chvíli kazit vytažením foťáku. Jdeme dál do sedla a procházíme pod nejvyšší horou Švédska. Sestupujeme dolů po strmé stezce a v tom nás Jessie upozorňuje na něco vlevo dál od cesty. Nacházíme sobí zdechlinu i s parohy. Zřejmě tu byla přes celou zimu. Jirka vytahuje nůž, že  parohy vyndá, ale jsou dost poškozené a malé, tak je nebereme. Začíná pršet, po chvilce opět vychází slunce, nacházíme pěkné místo pod vodopádem u řeky, kde stavíme stan. Tady zjišťujeme, že máme prvně po 5 dnech treku signál na mobilu. Přijímáme a píšeme s radostí první české sms. Volat se tu dá jenom ze satelitního telefonu, který je na některých chatách. Najednou zahřmí a leje.Ráno se probouzíme do modré oblohy a den slibuje, že bude teplo. Přicházíme k chatě Kebnekaise, což je velká základna pro túry do hor. Dáváme oběd a delší pauzu, píšeme pohledy, mají tu i poštovní schránku. Poštu vozí helikoptéra do Kiruny. Odpoledne pokračujeme dál, přicházíme k řece, která ústí do velkého jezera. V tom připlouvá motorový člun, přiváží dva lidi, nasedáme a zkracujeme si cestu o 6 km. Je to nádherná jízda po řece. Sem tam se objevují mrtvé stromy vystupující z řeky, člun nabírá na rychlosti a klopí zatáčky jednu za druhou. My sedíme venku na zádi, a pozorujeme, jak kolem ubíhají hory. To už jedeme po jezeře, začíná pršet. Člun zastavuje, jsme v cíli dnešní cesty. Je tu molo a čtyři sámské obydlí. Ptáme se, zda tu můžeme postavit stan. Není to vůbec problém, jeden ze Sámů nám s úsměvem říká, že máme pěkného vlka. Vyjasňuje se, stan jsme postavili kousek nad jezerem. Vidíme jeho hladinu, je jako zrcadlo a za ním hory v černo modrých mracích, ze kterých vykukuje slunce. Dává to všemu nádherné světlo. Platíme tu ale jednu velkou daň, ve velkém množství komárů. Repelent stříkáme každou půl hodinu. Komáři pro Jessie nejsou problém, celou dobu je snášela naprosto v pohodě. Ale tady jsou takové malé mušky, co se zavrtávají do kůže. Během chvilky našly na Jessie citlivá místa, kde byla hodně vylínaná. Na jednom místě jich má i 10 najednou. Rychle se zavíráme s ní do stanu a vytahujeme jich z ní desítky. Zjišťujeme, že je hodně pokousaná, hlavně na bříšku a u předních nohou, kde byla nejvíc vylínaná. Má desítky velikých červených fleků, někde až do krve. Je nám ji strašně líto, hlavně, aby se jí do toho nedostala nějaký infekce. My se strachujeme a Jessie je naprosto v klidu. Nedrbe si to, jen se natáhne a už spí. Ráno je krásný den, venku jsou zase ty mušky. Rychle se balíme a vyrážíme do cíle našeho treku do osady Nikkaluokta, odkud nám ve 13 hodin jede autobus do Kiruny.

Jdeme opět hejnem komárů, nezastavujeme a už procházíme bránou v Nikkaluoktě. Je 10 hodin dopoledně, máme do odjezdu autobusu hodně času. Je tu velké parkoviště, restaurace a základna pro výstup do hor. Kupujeme nějaké dobroty.  V tom se u nás zastavuje Sám a nabízí nám za Jessie 10 000 SK (švédských korun). Kroutíme hlavou, že není na prodej. Rozloučí se a klidně odchází. Po chvilce se u nás zastavuje pár starších lidí a dáváme se do hovoru anglicky. Po chvilce zjišťujeme, že jsou to slováci z Bratislavy. Koupili tady na severu domek a žijí tu velkou část roku. Ten zbytek roku tráví v Bratislavě. Mají obytný vůz a jsou teď na cestě do Norska. Strávili jsme s nimi 3 úžasné hodiny a tak nám čekání na autobus uběhlo jako nic. Měli sebou šest roků starou fenku německého ovčáka Kori, a tak Jessie po 7 dnech měla spřízněnou duši na běhání. Dováděly na louce jako o život. Potom už byl čas jít na autobus. Batohy dáváme do úložného prostoru a Jessie nasazuji náhubek. Poslušně vcházíme po schůdkách a řidič říká, ať jí ho sundám, že ho mít nemusí. Autobus se rozjíždí, začíná pršet. Za námi se vzdalují hory a před námi jsou nekonečně zelené lesy a jezera a za nimi 65 km vzdálené město Kiruna. Autobus zastavuje hned u nádraží, vystupujeme a díváme se, kdy nám jede vlak do osady Abisko, kde máme auto. Čekáme 3 hodiny. Do vlaku mít Jessie náhubek taky nemusí. Psy tam mají svůj vlastní vagón, naprosto čistý a voňavý.

V jídelním voze si kupujeme něco dobrého na zub. Tato železniční trasa se jmenuje Ofotbanen, vede překrásnou přírodou. Projíždí hory a nesčetné tunely. Překračuje norské hranice a končí v Narviku. Byla postavena kvůli dopravě švédské železné rudy k moři. Ta se těží v Kiruně a po železnici je dopravována do Narviku, odkud se rozváží po moři do celého světa. Konečně vystupujeme z vlaku v Abisku a jdeme se podívat, tam, kde jsme před 7 dny začínali. Na začátek naší cesty Kungsleden. Ještě fotíme mladý pár, který svou cestu teprve začíná. V mysli si vybavujeme místa, která budou muset projít. A pak už jdeme na parkoviště k autu. Vybalujeme batohy a zase vše urovnáváme do kufru auta na svoje místo. Ještě si tak pamatovat, kde zase coje.

Druhý den ráno prší. Vyrážíme na norské hranice, jsou vzdálené 46 km a míříme do Narviku.

Ve městě samo o sobě nic není. Staré domy byly zničeny za druhé světové války, kde se tu o Narvik svedly veliké boje. Město bylo postaveno znovu a je z betonu. Za to je Narvik obklopen jako prstenec nádhernými horami s úžasným fjordem. Vystupujeme jen s malými batůžky na mohutnou horu Fagernesfjellet. Počasí se rozjasňuje a když jsme nahoře, tak je už nádherně. Dáváme výborné kafe a jdeme zpět. Objevujeme krásný kemp, přímo nad mořem na útesech. V dáli je souostroví Lofoty a Vesteraly, tam, kde jsme před 3 roky ukončili naši cestu Norskem. Další den ráno odjíždíme z Narviku. Odbočujeme na maličkou silničku, kde necháváme auto. Pěšky vyrážíme na přehradu vysoko v horách. Dle mapy to může být k ní 15 km. Počasí nevěstí nic dobrého. Začíná pršet, zatahuje se a my pořád stoupáme vzhůru. Vystoupali jsme do výšky, kde jsou zbytky sněhu, déšť zesílil a je čím dál větší mlha. Máme procházet tunelem, ale ten stále není. Je vidět cca na 10 metrů dopředu. Uvažujeme, zda má cenu jít dál, stejnak nic neuvidíme. Otáčíme to a scházíme dolů. K autu přicházíme za deště, prší až do večera.

Jedeme zpět ke švédským hranicím. Abisko se s námi loučí deštěm a hustou mlhou. Nabíráme směr do vnitrozemí do města Jokkmokk. Spíme u jezera a ráno potkáváme pár lidí, jsou z Narviku, mají dva husky. Pejsek je ze spojení linií Vargevass a výstavák šampion Norska.

Pánici ho moc chválí, že je prý výborný na sport. Ten den navštěvujeme vesnici lesních sámů Gasu. Pokračujeme dál, klesáme vnitrozemím, jsme v polovině Švédska. Zdoláváme 22 km po silnici bez asfaltu, zase se opravuje. Je už večer a rozhodujeme se, že dnes budeme spát v kempu. Jsme ve městě Storuman, poměrně dost leje. Vypadá to na pěknou bouřku. Děláme změnu, dnes nám bude dělat střechu nad hlavou červená chatka s číslem 6. Pár nezbytných fotek a spouští se liják s větrem. Užíváme si vůni čistého dřeva v chatce. V kempu je dokonce i sauna. Další den nás čeká návštěva chovné stanice siberian husky u Stromsundu. Je to návštěva s velkým překvapením. Druhý den nás čeká udělat autem přes 1000 km. Je čtvrtek a jsme poměrně dost daleko na to, že nám jede v sobotu odpoledne trajekt. Vzdálenost jsme zvládly velice dobře a spíme v krásném kempu, kde mají i místnost, kde se dají před vedrem osvěžit pejsci. Je to velký pult se sprchou. Pro lidi tu je nádherný velký bazén. Víme určitě, že Jessie by si vybrala ten velký bazén. Jsme už hodně nízko a slunce tu pěkně praží, je vedro. No jo, aklimatizace je nutná. Vůbec se nám nechce klesat na jih, nejraději by jsme to otočili a jeli zpět.V pátek přijíždíme večer do Trelleborgu, stavíme stan a jdeme se projít po pobřeží a do malé vesničky, kde jsou rybářské čluny. Je hodně pozdě večer a slunce začíná klesat. Poslední chvíle ve Švédsku se blíží. V sobotu odpočíváme před cestou na trajekt, ten nám jede v 15 hodin. Stojíme na zádi trajektu a čekáme na chvíli, kdy vyplujeme. A nás bude dělit mezi Severní Evropou moře.

Vyplouváme a loučíme se se slovy „Na Shledanou Skandinávie“.

Helča+Jirka+Jessie

fotky:

http://valko.rajce.idnes.cz/Svedske_Laponsko_-_cervenec_2010/

Malý bonus:

Příjezd trajektu do přístavu Rostock je velice monumentální. Dojíždíme autem až k Drážďanům. Druhý den je neděle a nás napadá, že by jsme mohli navštívit nedaleký zámek. Tak jestli pak poznáte podle fotky, je to ta úúúplně poslední, v jaké známé pohádce se zámek objevuje? Popřípadě jak se zámek jmenuje? Jedná se tedy o německý zámek cca 13 km od Drážďan. Je pravda, že to trochu ztěžuje lešení, ale i tak. Každý z nás ho viděl v jedné pohádce a věřím, že né jen jednouJ)). A nepodvádět, tu fotku hezky otevřít až jako poslední. Bohužel je jenom jedna, už jsem neměla místo na kartě.

A kdo chce, tak může pod článkem tipovat jméno pohádky nebo zámkuJ)).