Tak jsem dnes 12.ledna roku 2010 rozhodl, že z Badyho udělám pravého saňového tažného psa, doposud tahal a tahá nejrůznější věci, nejčastěji kolo a moje nervy, ale vzhledem k tomu, že je moře sněhu a kolo tím pádem rezaví a s běžkami se moc nekamarádím, nadešel čas křtu ohněm a zkouška odolnosti mé i Badyho.

Jelikož saně nevlastním (prozatím) obrátil jsem se na kamarádku Evu, která mi ochotně jedny zapůjčila a dokonce s námi naši první jízdu absolvovala jako doprovodný povoz tažený agresorem Tobikem a černou princeznou Neffinou. Půjčené sáně byly sprintovky páč jsme jednospřeží a já vážím přes metrák a to by Bady asi nezvládl, už tak jsem měl obavu aby to chudák utáh, přeci jen je taková vyžle hubená, což mi furt někdo zdůrazňuje a já si pak připadám jako tyran co nedává nažrat psovi a sám si dopřává římské hody.

Takže nadešla ta chvíle, okamžik na který každý musher celý rok čeká a ke kterému směřuje veškeré své bytí i nebytí. Už od rána, kdy jsem se rozhodl vyrazit na sáně jsem byl nervosní a netrpělivý, v práci jsem se nemohl na nic soustředit a musel jsem nakonec vypadnout dřív, naštestí se jeden kolega rozhodl to vzít za mě, za což mu děkuji. Na sraz s Evou jsem dorazil dost pozdě, za což jsem dostal sprďáka, jela se mnou i žena jakožto fotografka tohoto památného okamžiku (celou cestu mě musela brzdit a sklidňovat, protože jsem byl prý jak nepříčetný, nebo jak řekla, že co jsem došel z práce byl sem jak magor, protože i oběd jsem jedl kompletně oblečený, abych neztrácel čas).

No nicméně jsme nachystali sáně, rozvičil jsem psa i když vlastně on se rozcvičil sám, protože se vysmekl z obojku a začal jak šílený lítat po poli, naštestí v dohledu nebyly srny a zafungovala moje alfa aura a Bady asi na třetí povel "Ke MNĚ" zareagoval a nechal si nandat svůj sled postroj červené barvy, kterou má schválně, aby byl jak Ferrari za dob M.Schumachera. Chvíle soustředění před startem, taková ta chvíle, kdy se zastaví čas a člověk nevnímá nic kolem sebe kromě vlastního tlukotu srdce a pak, běž, běž a sáně vyráží do arktického mrazu jak raketa a TY WOGO VONO TO JEDE, bylo první co mě po pár metrech napadlo a ten pocit euforie a nadšení se nedá popsat ani ničím na světě nahradit. Bady letí jak vystřelený z praku, cesta je místy dost hrbolatá a přemrzlá takže šup dolů a pěkně sprintem, aby se povoz nepřevrátil, první bodání na plících (ach ty cigára), ale řítíme se zběsile dál, ovšem po příjezdu do lesa musíme otáčet, protože dál je jen sněhu po kolena. Nevadí jedeme zpátky, tempo se zvolňuje, můj dech už se dá taky popadnout a míříme na pole, kde je krásná vyjetá cesta, Eva tentokrát před námi takže naštěstí pro mě musíme pomaleji, protože cesta je úzká a předjet se nedá, musím psa zpomalovat, jinak by Evě asi najel do zadku :-)) a po mírném stoupáku následuje sešup dolů, což byl fantastický a nezapomenutelný zážitek zkažený pouze stádem srnek, které běželi po cestě před námi a my museli zastavit :-( . Nakonec jsme rozhodli zavelet k návratu, protože už jsem byl celkem znaven, ovšem nebýt těch srn kroužím po pláních Vysočiny asi ještě teď. No prostě to bylo něco úžasného a už teď mám silné abstinenční příznaky a silnou drogovou závislost a taky můžu konečně hrdě prohlásit, že Bady je pravý a pokřtěný saňový pes!!

Fotografie zde