Petra nám napsal(a):
Čukčové byli vždy trnem v oku Rusům a to ještě předtím, než převzali vládu komunisté. Nejdříve se v roce 1700 odmítli (jako ostatní sibiřské národy) podrobit Rusům, kteří chtěli mít pod kontrolou veškerý trh s kožešinami. I když s Rusy mnohokrát prohráli, odmítli se vzdát a raději přesídlili ještě dále a nebo se usadili na ledovci a nechali se unášet mořskými proudy. Roku 1742 si Rusové najali Kozáky a vyhlásili Čukčům otevřenou válku s tím, že zabijí každého muže a ženu a jejich děti roztrousí po celé Sibiři, aby tak byl jejich národ zcela vyhlazen. Kozáci však nebyli většinou schopni Čukče najít. Až ruský generál Pavlutskij prohlásil, že si s Čukči poradí. Naštěstí se v neuvěřitelně hloupém manévru nechal s celou svou armádou Čukči zajmout v úzké soutězce. Vojáci nejdříve přišli o zbraně a potom i o život. Rusové si konečně uvědomili, že bude chytřejší nechat Čukče na pokoji a tak oznámili, že země Čukčů byla dobyta a tím vše skončilo. Ale Čukče názory Rusů vůbec nezajímaly. Ve smlouvě z roku 1837 je totiž napsáno, že žádný Rus nesmí vstoupit na jejich území a že Čukčové jsou osvobozeni od placení jakýchkoli daní.
Během vrcholného období Stalinovy vlády v roce 1930 se komunisté, nespokojení s výsledky znárodňování ruského průmyslu, rozhodli jít po psech. Chtěli se zbavit všeho, co připomínalo tradiční ne-sovětskou kulturu, což zahrnovalo i původní domorodá psí plemena. Rozhodli se, že saňoví psi patří do minulosti a že by měli být nahrazeni moderními motorovými prostředky. Tento názor zastávali do té doby, než v zemi Čukčů uvízli se svými moderními stroji ve sněhu. V tu chvíli i komunisté uznali, že psi jsou alespoň z ekonomického hlediska stále potřební. Ale místo toho, aby nechali Čukče a ostatní národy v klidu chovat psy, kteří nejlépe vyhovovali jejich podmínkám, Sověti se rozhodli reorganizovat desítky existujících severských plemen do čtyř fiktivních skupin: saňoví psi, pastevečtí psi (určení k pasení sobů), lovečtí psi pro vysokou zvěř a lovečtí psi pro malá zvířata. Neexistují však žádné doklady o tom, že by se tímto rozdělením Čukčové nějak zabývali. V roce 1947 měli Rusové druhý reorganizační záchvat. Sovětský kongres, který asi neměl nic jiného na práci, rozhodl, že nejsou zapotřebí vůbec žádní saňoví ani pastevečtí psi a přeorganizoval lovecké psy do čtyř nových podskupin. Pes, kterého nyní nazýváme sibiřský husky, byl vynechán ze všech těchto reorganizací. Sověti, ve své "neskonalé moudrosti", rozhodli, že tito psi jsou moc malí na to, aby něco utáhli, ačkoliv tahali saně již několik tisíc let po celé Sibiři.
Sibiřani byli opravdu vzhledově menší než ostatní arktické rasy, dosahovali maximální váhy 50 liber, a proto jimi Rusové opovrhovali. Čukčové si z toho ale nic nedělali. Věděli, že nic nemůže nahradit jejich psy při cestovaní na dlouhé vzdálenosti. Když Čukčové potřebovali více síly, jednoduše zapřahli více psů. A díky vynikajícím vlastnostem tohoto plemene, i 18-20 psů mohlo být zapřaženo k jediným saním. A to bez jakéhokoli konfliktu mezi nimi. Tento druh spolupráce jednoduše nebyl možný u ostatních - více výbušných /temperamentních severských plemen. Vedle toho měl sibiřský husky i jiné výhody, na rozdíl od ostatních severských plemen. Např. se Čukčové nebáli o bezpečnost svých dětí, vyrůstajících spolu se psy, kteří byli vlastně členy jejich rodin. Běhali také rychleji na delší vzdálenosti při menších dávkách žrádla než jakékoli jiné plemeno na světě. A to platí pro sibiřské husky dodnes. volně přeloženo Petrou Davidovou z knihy Siberian Huskies for Dummies od Diane Morgan
|